Zdravotně sociální pracovnice z Chrudimské nemocnice získala významné ocenění. Díky své empatii, ochotě i odbornosti…

Chrudim – Pomáhají řešit často velmi nelehké životní situace svých klientů, podporují je, radí, vyřizují a zajišťují vše potřebné, komunikují s rodinami, s úřady a institucemi. Od roku 2017 Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky oceňuje ty nejlepší sociální pracovníky, kteří svou každodenní prací pomáhají druhým a přispívají k dobrému jménu této profese. V letošním, třetím ročníku Ocenění Gratias získala tuto cenu zdravotně sociální pracovnice Chrudimské nemocnice Alena Rohlíková.

Na denní bázi profesionálně řeší obtížné životní situace ostatních lidí a u toho musí být trochu psychologem, sociologem, lékařem, ekonomem, právníkem nebo i úředníkem. Práce je to rozmanitá, zároveň však svým charakterem náročná, ať už z hlediska stresu, frustrace nebo časového vytížení. Před třemi roky tak Ministerstvo práce a sociálních věcí zavedlo tradici oceňování práce sociálních pracovníků. Název ocenění „Gratias“ symbolizuje poděkování těmto pracovníkům za jejich každodenní, kvalitně odváděnou a vysoce odbornou práci.

Šok i velká čest

Ocenění je udělováno na základě nominací ve všech oblastech působení sociálních pracovníků, které jsou rozděleny do oblastí veřejné správy, sociálních služeb, zdravotnických zařízení a vězeňství, škol a školských zařízení. Zdravotně sociální pracovnice Alena Rohlíková získala ocenění právě v oblasti zdravotnických zařízení. „Moje praxe ve zdravotně sociální oblasti činí čtyři roky, v Chrudimské nemocnici jsem od července minulého roku, takže velmi krátce. Proto mě ocenění překvapilo šíleným způsobem, byl to šok,“ popisuje své pocity Alena Rohlíková, která také dodává: „Hlavně je to pro mě velká čest – být oceněná Ministerstvem práce a sociálních věcí. A taky motivace, abych neusínala na vavřínech a pracovala jako do teď.

Na ocenění nominovala náměstkyně

Nominovat sociálního pracovníka na ocenění může kdokoli, v ideálním případě však kolega či nadřízený pracovník, aby mohl vyjádřit důvody k nominaci. V případě pracovnice Chrudimské nemocnice nominace vzešla právě od její nadřízené. „Alena Rohlíková je u nás sice relativně krátce, ale za tu dobu zde velmi pozvedla práci zdravotně sociálního pracovníka – vše spočívá v jejích odborných znalostech, ochotě, úžasném empatickém přístupu k pacientům, ale i jejich příbuzným,“ vysvětluje důvody nominace náměstkyně ošetřovatelské péče Chrudimské nemocnice a zároveň manažerka ošetřovatelské péče společnosti Nemocnice Pardubického kraje Gabriela Medunová. „Její poměrně krátké působení zde v nemocnici má výhodu v tom, že ještě netrpí naší „provozní slepotou“, a tím se pro mě stává nositelem nových nápadů a postřehů,“ dodává.

O výběru osob, kteří získali cenu Gratias, pak kromě nominace rozhodoval i dotazník vyplňovaný přímo sociálními pracovníky. V nich uváděli příklady dobré praxe, jejich pracovní úspěchy či nezdary, nebo na co jsou ve své práci pyšní. „Myslím, že se nám velmi daří naše pacienty zabezpečit terénními službami a zajistit, pokud to jde, aby byli propuštěni domů,“ uvedla Alena Rohlíková jednu z věcí, na kterou je hrdá. Alena v Chrudimské nemocnici spolupracuje s řadou oddělení, mezi nimiž je například léčebna dlouhodobě nemocných, interní či neurologické, ale i novorozenecké a porodnicko-gynekologické oddělení. „Díky Chrudimské nemocnici se dostávám k tomu, co je můj odborný zájem, tedy perinatální a dětská paliativní péče. Práce tady je pro mě srdcová a věřím, že ještě dlouho bude,“ říká oceněná zdravotně sociální pracovnice.

Celková péče je důležitá

Sociální pracovníci ve zdravotnictví jsou nedílnou a nepostradatelnou součástí týmu zdravotníků. „V nemocnici poskytneme pacientům péči zdravotní, ale mnohdy je potřeba podpořit jejich návrat do domácího prostředí a zde je právě ta nedílná součást celkové péče o pacienta – zdravotně sociální pracovník,“ uzavírá Gabriela Medunová.

Příběh každého pacienta je jiný. Slzám se nebráním, říká oceněná zdravotně sociální pracovnice

Ve zdravotnictví pracuje od roku 2016, v Chrudimské nemocnici nepracuje ještě ani rok. Přesto se jí dostalo ocenění, na které dosáhne jen hrstka vybraných, a to většinou po dlouhých letech praxe. Zdravotně sociální pracovnice Alena Rohlíková získala ocenění Gratias, které od roku 2017 uděluje Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky vybraným sociálním pracovníkům za kvalitně odváděnou práci. Cena je součástí projektu „Buďme profi“, jehož název mluví za vše – profesionál totiž Alena opravdu je.

Ocenění Gratias uděluje Ministerstvo práce a sociálních věcí celkem v pěti oblastech, a to veřejná správa, sociální služby, vězeňství, školy a školská zařízení, významný přínos v oblasti sociální práce a zdravotnická zařízení. Vy jste byla oceněna právě v okruhu zdravotnických zařízení. V čem je práce sociálního pracovníka v nemocnici jiná?

Formálně se zdravotně sociální pracovníci, narozdíl od sociálních pracovníků, řadí mezi zdravotnický personál. To znamená, že musíme mít příslušné vzdělání, díky kterému pak můžeme nahlížet do zdravotnické dokumentace. To je asi nejpodstatnější rozdíl, který je pro mě hodně důležitý – vědět, jaké obtíže ten konkrétní pacient má ještě předtím, než se s ním setkám.

S jakými pacienty vlastně pracujete?

V nemocnici pracuji pro několik oddělení a práce na každém z nich se liší. Na oddělení léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) vyžadují zdravotně sociální intervenci v podstatě všichni hospitalizovaní pacienti. Každé ráno jsem proto v kontaktu s lékaři a sestrami LDN, se kterými si předáváme aktuální informace, a v průběhu celého dne pak samozřejmě s pacienty. Kromě LDN spolupracuji také s neurologickým, interním, dětským a novorozeneckým a porodnicko-gynekologickým oddělením. Tam mě v případě potřeby intervence u některého z pacientů zavolá staniční sestra nebo lékař. Tím, že jsme v nemocnici, potřeby pacientů jsou hodně rozdílné. Na LDN jsou to pacienti, senioři, s vícero nemocemi, s vícero zdravotními problémy a převážně nesoběstační. Na interním a neurologickém oddělení to bývají také pacienti s větším počtem zdravotních komplikací, ale stává se, že je přijat mladší pacient, který potřebuje něco úplně jiného než senior. Potřebuje informace k invalidnímu důchodu, někdy má problém s výplatou neschopenky, takže volám na Okresní správu sociálního zabezpečení a zjišťuji, kde je problém a zda mohu situaci nějak řešit.

Zmínila jste zdravotně sociální intervenci. Co konkrétně si pod tím můžeme představit? Jakou práci to obnáší?

Spektrum práce je velmi rozsáhlé. Na prvním místě je ale vždycky pacient. Pokud zjistím, že je u některého pacienta potřeba tzv. intervence, tedy zajištění ze strany zdravotně sociálního pracovníka, jdu za ním, abych zjistila, jestli je schopný komunikovat, zda je unavený nebo spavý, jestli je, nebo není v bezvědomí, zda se u něj nevyskytuje demence a podobně. Pod konkrétním jménem si prostě musím představit konkrétní osobu, než začnu řešit další kroky. Samozřejmě i on musí vědět, kdo jsem já, takže se mu představím, podám ruku… Myslím, že fyzický kontakt je také velice důležitý. Pokud je daný klient schopen odpovídat, pak už si povídáme o jeho rodinné, sociální a bytové situaci. Ptám se, jak bydlí, s kým, zda má doma schody, jestli už si někdy žádal o dávky sociální péče a podobně. Neptám se proto, že bych byla tak zvědavá, ale proto, abych ho mohla kvalitně zabezpečit, to znamená naplánovat další péči po propuštění z nemocnice. Potom, pokud mi to pacient dovolí, začnu komunikovat s jeho rodinou, úřady a dalšími institucemi.

Co řešíte s rodinou?

Vysvětluji, co bude péče o tohoto konkrétního člověka znamenat, až se dostane domů. Také se rodinu snažím připravit na to, že péče nemusí být ze začátku vůbec jednoduchá, ale že máme řadu služeb, které jim můžou v nelehké situaci pomoct.

Pokud ovšem rodina vůbec je…

Ano, jsou i případy, kdy pacient žije úplně osamoceně, nebo se nemá kam vrátit. V takových situacích se mu snažím zajistit pobytové sociální zařízení.

Takže s pacientem jste v kontaktu po celou dobu jeho pobytu v nemocnici?

Ano, pravidelně za ním docházím, informuji ho o tom, jak se řešení situace vyvíjí. Když pacienta napadne nějaký dotaz, řekne sestřičkám, ať mě zavolají, a já přijdu.

Zmiňovala jste, že pracujete i pro porodnicko-gynekologické a novorozenecké oddělení…

Prvně bych chtěla říct, že si spolupráce s porodnicko-gynekologickým a novorozeneckým oddělením velmi cením. Ještě před časem bohužel moc nefungovalo, aby na tato oddělení docházela zdravotně sociální pracovnice, proto jsem ráda, že mě ke svým případům volají.

Jaké to jsou případy?

Převážně hodně smutné. Ačkoli vlastní děti zatím nemám, je to pro mě hodně těžké téma. Většinou totiž pracuji s maminkami, které během těhotenství přišly o své dítě. Důvody, proč se tak stalo, jsou různé – někdy k nám maminku pošle její gynekolog, protože se odloučila placenta, nebo jsou vyhasnuté srdeční ozvy, někdy k nám maminka přijde sama, protože necítí pohyby miminka, a má strach, co se děje. To jsou ty nejčastější případy, se kterými jsem se setkala, a bohužel nejsou tak ojedinělé. Pro maminku nemůže být nic horšího, než když přijde o své dítě, a i pro nás zdravotníky je to hodně psychicky náročné.

Tato témata většina lidí dobrovolně neotevírá…

Perinatální paliativní péče a péče o mrtvorozené dítě jsou opravu velmi náročná témata, ale je to něco, s čím bych zde ráda přišla jako s jiným přístupem. Myslím, že rodiče by měli mít možnost se rozloučit, aby ta ztráta nebyla imaginární. Vím, že to někomu může připadat morbidní, ale i na základě toho, co mi říkají rodiny, které si tímto prošly, myslím, že by to tak být mělo. Měla jsem tu rodiče, kteří přišli o dítě, miminko již v děloze nežilo a po porodu už maminka s tatínkem miminko neviděli. Přicházejí pak takové otázky jako: „Bylo tu a už tu není. Neviděli jsme ho a bylo tady vůbec?“. Když bude mít maminka, potažmo tatínek možnost děťátko na chvíli držet v ruce, byť zabalené, pochovat a rozloučit se s ním, nebude to imaginární ztráta. Když nám zemře blízký člověk, většinou máme vzpomínky. Vzpomínky, které nám nikdo nevezme. Jaké vzpomínky má matka a otec, když dítě zemře během těhotenství? Jde o to aktivně rodičům nabízet rozloučení se s dítětem a podporovat je v jejich rozhodnutí. U dětí se o smrti nemluví vůbec, a i když to není dobře, že děti umírají, bohužel se to stává. Naštěstí se o této problematice začíná hovořit a jsem ráda, že i já mohu trošku pomoci k odtabuizování tohoto tématu.

S čím dalším se na porodnicko-gynekologickém oddělení setkáváte?

Pak to jsou případy, kdy je rodička nezletilá, nebo se nám také stává, že maminky odcházejí od novorozeného dítěte a vrací se pro něj v den propuštění. Je to zvláštní, ale stává se to. Pak je na mně, abych kontaktovala orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby zjistili, zda je taková maminka připravená, aby si přinesla miminko domů.

Všechno to jsou situace, které musí být psychicky extrémně náročné. Dá se na to vůbec připravit?

Je to extrém. Pro mě je těžké si v hlavě srovnat například to, že matka odejde od dítěte, ale musím to tak brát a nesmím se z toho hroutit. To bych tu práci nemohla dělat. Některé věci mě bolí hodně, třeba i fyzicky, ale mám nějaké berličky, jako je kino, dobrá káva s přáteli, procházka lesem nebo mléčná čokoláda.

Co je na vaší práci to nejdůležitější?

Lidský a individuální přístup. Protože příběh každého člověka a každé rodiny je jiný, i když mají někdy hodně společných jmenovatelů. Je to o intenzivní práci, o individuálním přístupu a také o tom, abychom pracovali jako tým – zdravotní sestra, lékař, fyzioterapeut a zdravotně sociální pracovník. Abychom byli semknutí, zkrátka, abychom se na sebe všichni mohli spolehnout.

Vrátím se ještě k ocenění Gratias, které jste získala. Já mám po našem rozhovoru jasno, ale z vašeho úhlu pohledu – proč si myslíte, že jste byla oceněna?

O tomhle se špatně mluví a měli by to posoudit ostatní. Myslím ale, že se snažím být lidská, neříkat naučené fráze a nesnažit se vypadat učeně, to prostě nejsem já. Snažím se neustále vzdělávat, jezdit na odborné akce, práci se věnuji opravdu hodně i ve svém volném čase, stále sleduji nové trendy v oblasti legislativy, dávek… Ale sociální práce není jen o nějakých dávkách, je hlavně o lidském přístupu. Nevím, jestli na to mám být pyšná, nebo se spíš stydět, ale nebráním se slzám. Klidně si s pacientem popláču, ale skrze slzy musím vidět cíl, musím vědět, jak pomoci. Základem sociální práce je lidský vztah a my, sociální pracovníci, musíme mít oči k vidění, uši k naslouchání a ruce k pohlazení. To je ten základ.

Zdroj a foto: Nemocnice Pardubického kraje

  •  
  •