„Po třech letech v Česku jsem jiným člověkem,“ říká Macarena Barra z Chile…

Pardubice – Chilská umělkyně MACARENA BARRA už tři roky žije v Pardubicích. Jak se jí tu daří?

Jaké jsou reakce českých lidí na cizince? Jsou spíše přátelští či plaší?

Lidé v Pardubicích jsou většinou přátelští. S těmi, kteří mluví španělsky či anglicky, je velmi snadné navazovat přátelství. Ti, co mají základy angličtiny, jsou trochu plaší, ale když postupem času zjistí, že moje čeština je strašná a nemluvím stoprocentně bezchybně ani v angličtině, ztratí ostych. Ti, co mluví jen česky, jsou hlavně starší lidé. Hovoří na mne bez přestání a neřeší, jestli jim rozumím nebo ne. Občas nastanou různá nedorozumění, ale zdejší lidé jsou naštěstí zpravidla trpěliví. 🙂

Jste spokojena s životem v Pardubicích?

Ano. Domnívám se, že po třech letech v Česku jsem jiným člověkem, který se neustále vyvíjí. Nemám dojem, že bych byla stoprocentně součástí zdejší kultury, možná se tak nebudu cítit nikdy, ale můj život je teď zde. Mám tu muže, psa, práci, kamarády, můžu tady studovat, sportovat, bavit se, ale současně mít i klid.

Co je největší rozdíl mezi životem v Chile a České republice?

Pocházím z hlavního města, Santiaga, takže mohu mluvit z pohledu tamní rodačky. Chile je šestadvacetkrát větší než Česká republika a má všechno. Úžasné jídlo, výborné restaurace, kde člověk ochutná znamenité maso, mořské plody i ovoce a zeleninu. Nádhernou krajinu, hory, jezera, poušť, sopky, pláže. Ale i obrovské obchody v různých koutech Santiaga, které z nás dělají členy konzumní společnosti. 🙂  Jsou tu však velké rozdíly v životním stylu, sociálních vrstvách i náročnosti práce. A samozřejmě nesmím zapomenout ani na problémy s bezpečností. V Chile mají všechny domy mříže na oknech a velké ploty. Ne jako v Pardubicích.

Značné rozdíly jsou také ve vzdělání. V Chile je hodně drahé, zatímco v Čechách je zdarma.

V Chile máme tři sociální vrstvy, které je poměrně snadné rozeznat. Téměř všechny služby jsou uzpůsobeny podle toho na VIP, Premium a Standard a záleží na tom, kolik peněz je člověk ochoten dát za kvalitu. V Česku jsem nic podobného nezaznamenala.

V Chile je mnohem víc čerstvých a přírodních potravin než v Česku.

Naopak v Chile není veřejná doprava příliš pohodlná a člověku zabere spoustu času, než se někam dostane. V Česku je všechno relativně blízko a veřejná doprava je celkem rychlá a pohodlná.

Je něco, co vám tu z Chile chybí?

Ufff! Chybí mi toho tady spoustu. Samozřejmě moje rodina, ale i zdánlivě banální věci, které člověk zažil a které jsou krásnou vzpomínkou, jejíž intenzita se časem ještě zvyšuje. Může to být klidně zvuk budíku mého otce, vůně toastů po ránu a zpěv mojí mamky… Nebo třeba vzpomínka na to, jak mí bratři chodí po předsíni… Různé vůně, zvuky, muzika, chutě v mnoha situacích, které se stávají a jsou součástí každodenního života, mne dokážou přenést do vzpomínek, kdy si vybavím nejen sebe, ale i mé blízké, kamarády nebo lidi, kteří mne nějak ovlivnili. Opravdu mi chybí a přála bych si je obejmout. Ráda bych jedla čerstvé mořské plody o nedělích, pořádala barbecue s vínem. Postrádám dovolenou v domě u pláže s našimi blízkými, vůni moře, sluneční svit, písek na nohách, blbnutí s mým synovcem, popíjení s mými kamarády…

Jste v kontaktu se svou rodnou zemí?

Ano! Moderní technologie jsou úžasné. Díky nim můžeme chatovat a sdílet různé fotky či videa. Jsme v kontaktu velmi snadno a rychle a vyměňujeme si dojmy z toho, co jsme prožili.

V Chile jsme s mým českým přítelem Tomem byli loni na Vánoce. Moc jsme si to užili. V Chile bylo léto a navíc jsme i trochu cestovali. Opravdu ráda bych tam každé dva až tři roky jezdila a moje rodina už plánuje, jak mne navštíví tady.

Jak vám chutná česká kuchyně a je tak rozdílná oproti té chilské?

Ano, to je! Chilská kuchyně je lehká, plná masa, mořských plodů, zeleniny a ovoce. Česká je úplně jiná. Mnohem těžší, zaměřená na maso, brambory, knedlíky a spoustu omáček. Je velmi chutná, ale nebezpečná. Když jsem tu žila první rok, přibrala jsem deset kilo! Pak jsem naštěstí objevila obchody se zdravou stravou. 🙂

Má umělec těžký život v České republice?

Myslím, že být umělcem je těžké v každé části světa. Živit jen uměním se dnes dá jen těžko. Během svého života jsem měla spoustu různých zaměstnání, které s uměním nemají co do činění. To je například servírka, pracovnice call centra, sběračka ovoce, prodejce, grafický designér, pracovnice v marketingu. Zde se ale člověk naučí spoustu důležitých věcí. Být umělcem, to je styl života. Člověk je svým vlastním šéfem, ale vystavuje se různým druhům kritiky. Mnohokrát mne podpořili různí lidé, ale pokud jste jen umělcem, tak jste na nich trochu závislý. Častokrát je to velmi stresující činnost. Jenže já mám velké štěstí. Pardubice mi otevřely dveře a důvěřovaly mé práci, například Galerie města Pardubic, Kulturní centrum Pardubice a škola Klas. Nebo Docela velké divadlo Litvínov. Myslím, že je to velký signál pro to, abych dělala to, co dělám, poslouchala své srdce a občas i hodně riskovala. Je to těžké, ale otvírá to cestu k úžasnému novému dobrodružství.

Jak vůbec vznikla spolupráce s Docela velkým divadlem Litvínov?

To je jedna z báječných událostí, které se mi přihodily! Všechno začalo, když jsem žila první tři měsíce v Pardubicích. Chtěla jsem potkat někoho, kdo mluví španělsky. Poznala jsem člověka z Hondurasu, který žil v Pardubicích deset let. Doporučil mi Centrum na podporu integrace cizinců v Pardubickém kraji. To mne tehdy pozvalo na můj první workshop v ABC klubu, kde jsem se potkala s Lucií, jednou z hereček Docela velkého divadla Litvínov. Její manžel umí španělsky a ona se do Pardubic nově přistěhovala, stejně jako já. Nabídli mi tenkrát, abych se starala o jejich dvě děti, tehdy dvouleté a čtyřleté. To bylo mé první zaměstnání. Strávili jsme spolu dlouhá odpoledne konverzováním, popíjením kávy. A tak začala spolupráce na novém projektu… 🙂

Jak si vybíráte témata pro své výstavy?

Vždycky chci, aby byla nějak spojena s Chile, mnou a lidmi kolem mne. Své nápady se pak snažím propojit i s koncepty, které jsem viděla a o nichž jsem mluvila s lidmi, které jsem potkala v Pardubicích. Zobrazuji různé stereotypy života. Během celého procesu mé tvorby přichází mnoho myšlenek, které diskutuji s Ivou Panochovou, manažerkou Galerie města Pardubic. Ta mi dává dobré rady a svobodu v tom, abych úspěšně dokončila své výstavy.

Autor: Tomáš Dvořák
Foto: Šafář Pavel
Zdroj: Pardubice ŽIVĚ