„Pardubicko je zábavný kout," nechal se slyšet folkový bard Vlasta Redl

Pardubice – Legendární folkový bard VLASTA REDL slaví 50 let na hudební scéně! Tento geniální všeuměl, skladatel, textař a zpěvák, ale také spisovatel, studiový hráč, aranžér, hudební režisér a producent vyrazil se svou kapelou, aby oslavil půlstoletí na prknech, co znamenají svět. Při této příležitosti zavítal také do Pardubic, kde nám ochotně poskytl exkluzivní rozhovor pro Pardubice Živě.

Jaké dojmy jste měl z pardubického koncertu v Domě kultury Dukla?

V Pardubicích se sešlo velice živé publikum. Často trvá třeba polovinu koncertu, než se obecenstvo dostane do varu. A v Domě kultury Dukla už v takovém stavu bylo na začátku. To je příjemné. Ale když je člověk na koncertní šňůře, tak se dá říct, že je příjemně všude.

Na hudební scéně se pohybujete 50 let. Jaký to je pocit?

Jsou to smíšené pocity. Na jednu stranu jsem rád, na druhou mě to trochu děsí. 50 let znamená velký kus života. Musíte si uvědomit, že já jsem jezdil k babičce na prázdniny ještě vlaky, které tahala parní lokomotiva! (úsměv) To ale není potřeba nikomu zvlášť vysvětlovat. Ti, co to nezažili, to berou jako prehistorii a ti, co ano, asi budou souhlasit s tím, že to mělo svou romantiku. Třeba i proto, že když kouřil vlak, kouřilo se také v něm. Takže to mělo jistá pozitiva. (směje se a potáhne z cigarety)

Proměnil se za půl století i muzikantský svět?

Všechno se změnilo. Věci, které byly k lepšímu, se týkají například služebního postupu v kariéře. Díky tomu, že mě zná víc lidí, si můžu vybírat, kde budeme hrát. A také si můžu dovolit sestavit kapelu z těch nejlepších muzikantů. O negativech nemám moc chuť mluvit. Vidíme to všude kolem sebe. Za elektriku jsem ještě vloni platil 3 700 korun měsíčně, teď mi vyměřili 18 300. No, ale asi největší rozdíl je vidět v zrcadle.

Jaké období bylo z vašeho pohledu pro muzikanty ideální?

Devadesátá léta. To vznikaly pořád další a další rádia a televizní kanály. Každý program měl nějaké hudební pořady. Dnes je člověk v celém éteru spočítá pomalu na prstech jedné ruky. Není moc možností se prezentovat. Jsou různé sociální sítě, YouTube, Spotify a tak dále, ale aby na nich bylo možné dosáhnout nějakého účinku, už tomu někdo důležitý musí dát prioritu. Jinak je to snaha řádově pro desítky nebo stovky lidí. Navíc všechny tyto platformy pracují s komprimovanými formáty, takže dynamická muzika se tam v podstatě vysílat nedá. Nebo dá, ale ve sterilizované podobě…

Další možností jsou festivaly.

Je jich sice stále hodně, ale přiznám se, že jako muzikant nejsem žádným velkým milovníkem festivalů. Hraje na nich obvykle spousta kapel. Lidé přijdou na všechno možné, jen ne na vás.

A vy tam často máte 20 minut na přípravu, která vám normálně trvá 4 hodiny. Zvuk, i když se člověk snaží sebevíc, většinou není ideální. Proto na stará kolena radši hraju v sálech, které jsou už konstrukčně stavěné na muziku a mají dobrou akustiku. I publikum si to pak v tomto ohledu víc užije. 

Ale čas od času se na festivalech objevujete…

Člověk se tomu nemůže úplně vyhnout. (úsměv) Kolikrát vás tam chtějí tak vehementně, a ještě u toho třesou hlasitě měšcem, že je těžké odmítnout. Navíc všichni kluci z kapely mají rodiny, děti. A já zas nejsem takový asociál, abych jim nedal možnost si něco vydělat. Ale festivalů, které mají fakt dobrou uměleckou úroveň a kde člověk dostane prostor, aby se pořádně nachystal, je jen pár. Na ně se těšíme.

Co vás osobně na muzikantském životě nejvíc baví? Samotná tvorba, zkoušení, hraní nebo práce ve studiu?

Člověka musí bavit všechno. Psaní je pro mě asi nejtěžší, ale také nejhezčí. Vždyť na bílém papíře vzniká něco, co ještě před několika týdny neexistovalo! A vy jste u toho… Vycucáte si z prstu příběh, který by měl mít hlavu a patu, nějakou pointu. Když je to napsané tak, že se u toho začnete sám culit nebo to vzbudí nějakou jinou emoci, jste na dobré cestě. I to jsem zažil, že jsem něco dopsal, přečetl si to po sobě a ukápla mi slza, protože to bylo dojemné.

Ale i psaní je řemeslo, které se člověk postupně učí. A tak vyměňuji slova a řádky, ty horší za lepší. Jakmile cítím, že už to líp neumím, tak to buď zahodím anebo to jdu hrát.

A v tomto stavu to přinesete do kapely?

Ano. Klukům řeknu to nejnutnější, jakousi autorskou kostru, a jdeme na tom dělat. V tu chvíli mají svobodu, můžou si tam hrát, co chtějí. Jde o to, aby vzniklo něco, co nás všechny bude bavit. A klidně je pak nechám spolu bez dozoru, protože to jsou skvělí muzikanti s obrovskými zkušenostmi. V této fázi se člověk může a vlastně i musí odvážit jít na hranici svých možností. Pak je šance, že zrodí něco zajímavého. Často je výsledek překvapivý i pro nás, i když jsme všichni otřískaní vlčáci.

Tato fáze vás zjevně baví…

To ano. Většinou se celý den dělá, pak se třeba ještě jde na pivo a tam se vymýšlí různé kraviny, názvy atd. Tady se rozhoduje o tom, co kdo bude hrát. Poslední fáze je ta, kdy se to všechno dolaďuje přímo na jevišti. Až tady vám lidé dají zpětnou vazbu. Zjistíte, že fór, o kterém jste si mysleli, že bude zaručeně fungovat, nevyzněl. Tak pryč s ním! A pak zas někdo něco spontánně plácne a sedí to, tak už se to tam nechá.

A pak nastává ježdění po štacích s kapelou.

Tato fáze má asi nejblíž zábavě. Základ už je hotový. Každý ví, že když ho aktuálně nic nenapadne, může hrát to, co má vymyšlené. Navíc nám za to lidé i tleskají! (úsměv)

A také se podíváte na místa, na která byste se třeba ani nepodívali.

Ano. Je to trošku i cestovní kancelář. (úsměv) A pracuje se většinou až večer, takže přes den se dá na podzim třeba motat v lesích a sbírat houby nebo v létě koupat v rybníce. Člověk má pak pocit, že je vlastně na výletě. To je moc fajn.

Někdo může namítat, že spoustu času strávíte na cestách, v autě. To někomu nemusí vyhovovat.

Jak říkal americký hudebník Frank Zappa: „Kdo nemá náturu cesťáka, tak to během pár let zabalí". Nemělo by smysl, kdyby člověk na cestách smutnil, stýskalo by se mu po dětech a volal každou chvíli domů. Ale myslím si, že mám docela čich na to vybrat si ty správné lidi, kteří to cítí podobně jako já. A samozřejmě mohou mít klidně děti a šťastnou rodinu, jen je potřeba, aby také jejich partneři v nich obdivovali i toho muzikanta.

A nevolali po každém koncertě, kde jsi a v kolik přijedeš…

Jak doma není zázemí, tak to nejde. Je pravda, že ten partner to musí tak trošku odedřít… Ale často má třeba dočasné odloučení pozitivní vliv na vztahy, že se lidé tolik neomrzí. Nejsou pořád spolu, nevznikají tam různé stereotypy, které mohou časem unavovat.

A asi nejde, aby vám pak někdo vyčítal, že vás vidí víc v televizi nebo slyší v rádiu.

Jsou typy partnerů, kteří by si tento způsob života nenechali líbit. Ale samozřejmě, že se to ve skutečnosti také děje.

To jsme ale trochu utekli od psaní…

Texty mi jdou ve skutečnosti strašně pomalu. Ty musím fakt vydřít. Občas se stane, že ze mě něco vypadne hned. Ale je to tak vzácné, že si to pak člověk pamatuje. Spíš je to tak, že nad texty sedím stovky nebo možná i tisíce hodin.

Kde nejčastěji tvoříte?

Většinou si to člověka najde samo. Kolikrát skládám na zkoušce. S kapelou se třeba delší dobu nevidíme, začneme hrát a já řeknu: „Hoši, kdo má telefon? Pojďme si to nahrát."

A pak máte tvůrčí puzení?

Když nastane, tak je to velmi rychlý proces. Někdy přijde pěkný motiv, jindy refrén, ale že by najednou přišla celá píseň, to je celkem vzácné. Ale také se to stává.

Takže texty jsou pro vás spíš dřina.

Bohužel. Ale zas mám na to asi ten sitzfleisch, který každý nemá. Psaní mě vždycky bavilo. Na konci puberty jsem vstoupil do grafomanského období, kdy jsem psal děvčatům dlouhé dopisy. Byly plné poezie. Za noc jsem takových básní složil několik. Asi bych je dnes nerad četl, protože bez zkušeností člověk dělá školácké chyby. Ale hlavní bylo, že někdo měl radost z toho, že dostal dopis.

Co jsou pro vás největší překážky při psaní?

Alkohol. To je absolutně největší překážka. Mně už po jednom pivu buď ztěžknou nohy nebo zpomalí hlava. Pak vás nic svižného nenapadne. Když mám psací období nebo chci dodělat texty, tak se většinou zavřu na Vysočinu, na Šumavu, do Tater, Jeseníků nebo do Beskyd. Někam do hor, kde je trochu rozhled. To mi dělá dobře. Když je to možné, tak ani nikomu neřeknu, kde jsem a vypnu si telefon. První dva nebo tři týdny pak jenom čistím hlavu.

Jak to vypadá?

Je dobré si zvolit roční období, kdy třeba rostou hřiby. (úsměv) Procházky a chůze do kopce a z kopce mají velice pozitivní vliv nejen na fyzičku. Zároveň je třeba se oprostit od určitého civilizačního šumu. Ten představují všechny negativní zprávy, které se na nás valí. Když se od nich člověk odřízne, najednou zjistí, že svět a život je krásný. Tak se dostává čím dál tím víc do takového rozpoložení, kdy se ani nemusí do ničeho nutit. A to, co se z něj sype, je čisté.

A máte nějaký cíl při psaní?

Nepíšu žádné tragédie. Mám pocit, že těch je na světě dost. Snažím se vymyslet něco, o čem jsem si jistý, že to nikdo jiný neví. A nějakým způsobem, o kterém jsem přesvědčený, že to ještě nikdo takhle nenapsal. To je pro mě také důležité, abych něco neopsal.

Jak dlouho trvá čištění hlavy?

Myslím, že ideální čas jsou 3, 4 týdny. Pak už člověk cítí, že mu psaní půjde. Jenže většinou vám do toho hodí vidle nějaký kamarád, zatáhne vás do hospody a můžete začít znovu. Pak dovedu být i na své kamarády a přátele dost nepříjemný.

A co se děje pak?

Pokud se dozvím včas, že za mnou chtějí přijet, tak je zkrátka otočím. Myslím si, že rozumný člověk to pochopí. Vynahradím jim to jindy. Já mám takové vlny. Ale hlavně na šňůrách je to těžké. Tam je vždy adrenalin. Člověk jde po dvou hodinách koncertu z jeviště a kdy by to bylo možné, šli bychom třeba hrát hokej, basketbal nebo někam plavat. Jenže většinou je všude zavřeno a otevřeno je jenom v hospodách.

Člověk je nabitý a co s tím…

Zkoušel jsem jít po koncertech spát, ale to je naprostý nesmysl. Člověk se do tří hodin převaluje a pak stejně vstane. Adrenalin se musí po koncertě nějakým způsobem rozpustit. A od toho jsou rozpouštědla, která mají v domech, co jsou ještě pozdě večer otevřené.

Co je pro vás spouštěč pro tvorbu? Dříve možná muzikanty tlačila vydavatelství, aby vznikaly nové desky, ale to už dnes asi moc není, ne?

Záleží na tom, jaké smlouvy člověk podepíše. Znám lidi, kteří ještě stále musí odevzdat jednu desku za rok a pak se diví, že z toho mají stres a křeče v břiše. Já jsem nikdy nikomu nic takhle nepodepsal. Měl jsem smlouvu na sedm alb, ale ta nebyla termínovaná. Ve vydavatelství byli rozumní lidé a pochopili, že nemá cenu vydávat desku, která není hotová. Věděli, že když počkají, až ji dodělám, že potom i oni vydělají víc. To mi vyhovovalo. 

A dnes to máte jak?

Mám pocit, že jsem udělal to podstatné, co jsem udělat chtěl. Dnes nemám tak silnou potřebu tvořit, jakou jsem měl před 20 lety. Se spoustou témat už jsem si vyřídil účty. Navíc jsem zjistil, že lidé se stejně ze všeho nejvíc těší na ty staré písně. Na jednu stranu to je vlastně smutné, ale bylo by ještě smutnější, kdyby se netěšili na nic. (úsměv)

A jaký máte recept na to, aby se vám nějaká vaše píseň neomrzela?

Mám napsaných pár stovek písniček. Když některou hrajeme ve stejném podání třeba 7, 8 let, tak už sami cítíme, že bude potřeba ji vyměnit za jinou, aby se nám neomrzela. To člověk vycítí třeba půl roku dopředu, že se to blíží.

A může říct i někdo z kapely, že třeba nějakou skladbu hrát nechce?

Je naprosto nezbytné, aby všichni v kapele měli svobodu říct jakýkoliv názor na úplně na cokoliv. Znám kapely, kde je nějaký moudrý vedoucí a všichni ostatní musí držet hubu. Kupodivu to ale často nejsou ani moc úspěšné kapely.

U vás muzikanti mají obrovský prostor, a to i při koncertě.

Mají. A vždycky říkám, že kdyby někdo z nich přinesl věc, která by se nám hodila, okamžitě bychom na ní začali dělat. Ale kluci působí v kapelách, které jsou třeba ještě daleko slavnější, jako je třeba TEAM, No Name nebo jezdí s Richardem Müllerem. Tak to radši prodají jim, protože za to dostanou víc peněz. Je to pořád práce, není to jen zábava. I když já pořád říkám, že je zázrak, když člověk může dělat to, co ho baví, hraje si, co chce a ještě za to dostane zaplaceno! To je neuvěřitelné! Kolikrát tomu fakt nemůžu uvěřit.

A máte nějakou vzpomínku na Pardubice?

Pardubice znám velice dobře už od nějakých 15, 16 let. Když jsem chodil na střední školu, tak jsme objížděli chemické provozy. A tak jsem byl v Paramu, Semtíně a dalších. Půlka mých spolužáků, kteří na rozdíl ode mě školu dokončili, pokračovali dál. Dnes učí na univerzitě, dělají ředitele chemiček nebo působí ve výzkumných ústavech.

A co se týče hudebních vzpomínek?

Od 15 let jsem jezdil na nedalekou Seč. Zapadl jsem do takové partičky, která by se z dnešního pohledu mohla připodobnit k hippies. Byl jsem tehdy velice slušný kluk a ani bigbít mě v té době ještě tak nelákal. Ale hrál jsem jim tam pořád na kytaru věci, které neuměli zahrát a já ano. Tak mě s sebou vždycky brali a já jsem s nimi byl rád. A ještě jedna věc mě v tomto kraji fascinuje…

Jaká?

Ať máte jakoukoliv navigaci, tak existuje jedno místo, kde se všem ztratí signál. Já už to tady znám, takže se orientuji podle krajiny či komínů. Pamatuji se, jak jsem jednou jel podle navigace a najednou jsem se ocitl u nějaké lávky, která snad ani nebyla pro auta. Byl jsem už zoufalý, tak jsem přes ni přejel. Jezdil jsem tam kolem Labe snad přes hodinu a půl a skoro prošvihl koncert. Ale nejsem jediný. Několikrát jsem zažil, že mi někdo volal, že se ztratil a že neví, co má dělat. Tak mu říkám: „Tak to musíš být u Pardubic!" A ten dotyčný na to: „Jak to víš?" Inu, je to tady zábavný kout! (úsměv)

Autor: Tomáš Dvořák – Pardubice ŽIVĚ
Foto: www.redl.cz