„Skvělý muzikant dnes musí umět zahrát úplně všechno," říká hudební legenda, oslavenec Jaromír Helešic

Pardubice – Bar The Factory, který sídlí v centru Pardubic v Pernerově ulici, chystá na sobotu 3. září od 20 hodin akci s názvem Celebration Night. Hlavní hvězdou této oslavy bude legendární hudebník JAROMÍR HELEŠIC. Skvělý bubeník, jenž prošel například kapelami Jazz Nova, Impuls, Energit, Jazz Q, SHQ Karla Velebného či Blues Bandem Luboše Andršta, si zde připomene své blížící 75. narozeniny. Při této příležitosti jsme uznávaného muzikanta požádali o rozhovor pro server Pardubice Živě. 

Máte nějaké vzpomínky na Pardubice? 

Jako bývalý hokejista jsem se vždycky zajímal o Teslu Pardubice. Vybaví se mi samozřejmě i několik hezkých koncertů tady, s různými seskupeními. A v současné době mám přítelkyni z Pardubic. Loni jsem tu zažil velmi silný zážitek, když jsme se vydali na inline bruslích až pod Kunětickou horu. Při zpáteční cestě si přítelkyně zlomila zápěstí a skončila v nemocnici.

Na co se mohou návštěvníci vašeho narozeninového koncertu v pardubickém baru The Factory těšit?

Přiznám se, že i pro mě to bude překvapení. Doufám, že především na dobrou muziku a pití.

Co pro vás znamená muzika?

Více než 70 let života, z toho přes 53 let i obživu. První profesionální angažmá jsem získal v roce 1969 a od té doby se muzikou živím nebo přiživuji. Díky ní jsem měl krásné zážitky a poznal spoustu skvělých lidí.

 Jak a kdy se začala projevovat vaše vášeň k hudbě?

V Mikulčicích, kde jsem vyrůstal, se konaly hody. Na nich jsem se rodičům ztratil. A když mě začali hledat, našli mě, jak jsem stál vedle dechové kapely a obdivně zíral na dva bubeníky, jednoho s malým a druhého s velkým bubínkem. Pak jsem už na základní škole s mým o 6 let starším bratrem poslouchal jazz. Měli jsme dobré rádio po Němcích. Chytalo rakouské stanice, na nichž jsme slyšeli spoustu kvalitní hudby.

Jaké hudební žánry máte nejraději a proč?

Měl jsem různá období a vyzkoušel všechny možné styly. Začínal jsem v rockové kapele. Poté přišlo období Beatles, pak jsem dokonce i zpíval rokenrol. Bubnoval jsem ve skupině, která měla nástroje po partičce, která se zaměřovala na latinskoamerickou muziku. „Střihl" jsem si také polky či valčíky. Od roku 1971 jsem hrával s jazzovými skupinami, poté byly v kurzu fusion formace, jako třeba Jazz Q. V jednu chvíli jsem působil klidně ve třech nebo i vícero kapelách. Velkou školou pro mě byl Pražský Big Band. Rád vzpomínám i na období, kdy jsme se hodně věnovali blues, a to s i s Peterem Lipou nebo Lubošem Andrštem. Byl jsem také u zrodu alba americké zpěvačky Tonyi Graves s německým zpěvákem Ignatzem Netzerem. Zajímavé byly různé mezinárodní spolupráce, například s chorvatským jazzovým kytaristou Darko Jurkovićem, italským pianistou Roberto Magrisem a dalšími skvělými muzikanty. 

Vypozoroval jste během vaší bohaté hudební kariéry nějaké rozdíly mezi rockovými, jazzovými a bigbandovými muzikanty a pokud ano, tak jaké?  

Spíš jsem pozoroval rozdíly mezi různými kulturami. Hlavně americké kapely vyrůstaly na základech, jako je dixieland či country, podle toho, z jaké pocházely oblasti. Evropské nebo české formace na tom byly jinak. Naše kultura je odlišná. Dříve jsme tu neměli téměř žádné materiály, noty, videa. Dnes je k dispozici prakticky vše. To se pak také jinak učí, člověk se může věnovat tomu, co chce a co ho baví. Rovněž jsem zjistil, že opravdu světoví hráči jsou profíci, univerzálové, kteří musí umět zahrát všechno.   

Jaká je podle vás úroveň hraní a interpretace?

Je vlastně úplně jedno, jestli je člověk profesionál nebo amatér. Setkal jsem se se skvělými muzikanty, kteří byli třeba v civilu lékaři nebo inženýři. Uživit se muzikou není legrace. Někdy to byly hubené roky, například když bolševik rozprášil rockové kapely. V té době jsem byl členem snad sedmi skupin a různě s nimi jezdil. Díky tomu, že moje žena pracovala, jsme to nějak zvládli. 

Co vám dává jazz?

Především svobodu. Viděl jsem kus světa, zažil spoustu krásných koncertů, poznal řadu báječných lidí a muzikantů mnoha generací. S některými z nich se vídám i teď v různých kapelách.  

Jakých úspěchů si nejvíc ceníte?

Hlavně si cením toho, že i přesto, že jsme stále na cestách, se mi podařilo ve zdraví přežít. Mám radost z natočených alb, „cédéček" i „elpíček". Nezapomenutelné byla turné po Indii, Americe nebo třeba karibské či španělské angažmá. A v neposlední řadě mám tři syny a všichni dělají muziku. To mě opravdu velmi těší.

Jak vzpomínáte na svá angažmá u západoněmeckých činoherních scén a co vám dala?

Setkal jsem se zde s absolutní profesionalitou. V projektu Kiss Me, Kate byl jedním z hlavních protagonistů Gerhart Lippert, jehož proslavila především titulní role v televizním seriálu Doktor z hor. My jsme samozřejmě v té době neměli tušení, jaká hvězda to je. Byl to bezvadný člověk, skvělý herec a absolutní profík. Při tomto turné všechno skvěle klapalo jako hodinky. Za 3,5 měsíce jsem nezažil snad jediný problém. V dalším projektu jsme se setkali s jednou z nejslavnějších německých hereček Hannelore Elsnerovou, která si získala i mezinárodní prestiž. 

Co by správnému muzikantovi nemělo chybět a na co by si měl dát pozor? 

Luděk Hulán, slavná muzikantská jazzová legenda, nám vždycky říkal: „Kluci, pijte, mějte holky, ale bacha na drogy!". A já k tomu dodávám, že každý správný muzikant by měl mít talent, zdravé sebevědomí, píli, úctu ke kolegům a v neposlední řadě také zdraví.  

Platí podle vás stále rčení: „Co Čech, to muzikant?"  

Asi ne všichni Češi jsou muzikanti, ale určitě to s námi jako národem není vůbec špatné. Učím na základní umělecké škole na pražském Jižním Městě a máme tam 1600 žáků. A řadu těch talentovaných nemůžeme z kapacitních důvodů ani přijmout. Jsem rád, že zájem o muziku stále je obrovský. Člověk nemusí být nutně profík, on to také není žádný med, zvlášť v současné době. Když jsem začínal, tak nás bylo v Praze pár bubeníků, co jsme se střídali v různých kapelách. Dnes muzikanty můžete pomalu dláždit Václavské náměstí. Je jich spousta, kteří hrají skvěle, ale muzikou si nevydělají tak, aby zabezpečili své rodiny. Vždyť i třeba můj syn Yarda, který působil ve skupině Support Lesbiens, by se bez další práce v nahrávacím studiu neuživil. Proto všem mladým muzikantům říkám: Dokud nemáte rodiny, využijte toho, běžte na zkušenou do světa, dělejte tam všechno možné a třeba se na vás usměje štěstí a budete se moct muzikou živit.

Autor: Tomáš Dvořák
Foto: Jaromír Helešic