„Genius smíchu" zažil na Pardubickém závodišti svou dostihovou premiéru

Pardubice – Velmi příjemnou atmosféru měla III. kvalifikace na 132. Velkou pardubickou se Slavia pojišťovnou. Uskutečnila se v sobotu 6. srpna na Pardubickém závodišti a mezi hosty nechyběl ani známý dramatik a režisér DAVID DRÁBEK. Pro dlouholetého uměleckého šéfa královéhradeckého Klicperova divadla, který vyrostl v Týništi nad Orlicí, šlo o životní premiéru. Více v exkluzivním rozhovoru pro server Pardubice Živě.

Jak se to přihodilo, že na Pardubické závodiště zavítal „Genius smíchu", tedy držitel ocenění za mimořádný přínos komediálnímu žánru, které jste získal v roce 2015 ve Východočeském divadle na GRAND Festivalu smíchu, prestižní soutěžní přehlídce nejlepších divadelních komedií?

Na Pardubickém závodišti jsem byl v sobotu poprvé v životě. Ale i když jsem byl od roku 2008 do roku 2017 uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové, není radno mě podceňovat! Odmalička jsem velkým fanouškem pardubického hokeje, to je naprosto bez debat, o tom se vůbec nediskutuje. Ale na závodišti jsem tu nikdy nebyl. Na Velkou pardubickou jsem se vždycky díval v televizi. Sledoval jsem ji u různých druhů, od černobílých po barevnou, podle toho, jak šel jejich vývoj. A jsem moc rád, že díky Haničce, příbuzné od mé milé Dany, jsme nyní mohli na Pardubické závodiště zavítat osobně. 

Po kolikáté jste byl na dostizích?

Než jsme sem jeli, tak jsem o tom přemýšlel a zjistil jsem, že nikdy. Vzpomněl jsem si na seriál Dobrá voda, kdy jsem měl pocit, že kupuji Petru Haničincovi koně. A potom na seriály Koruna a Peaky Blinders. Člověk je z toho Netflixu asi už úplně zblblý, ale opravdu jsem byl v sobotu na dostizích úplně poprvé. A protože jsem Východočech a patriot, bylo mu to nádherně. Dokonce jsem cítil až euforii, poté, co se Danuška rozhodla, že si v šestém dostihu vsadí. Tak jsme si šli vyhlédnout našeho favorita a viděli jednoho nádherného koně z irského chovu. Říkal jsem, že je opravdu krásný, tak jsme si na něj vsadili. Zjistili jsme, že byl úplným outsiderem. Prakticky celý dostih běžel poslední, jenže před cílovou rovinkou se najednou posunul na čtvrté místo a ve finiši dokonce zvítězil! Pak jsem litoval, že jsem jako strýček Skrblík radil Daně, ať vsadí stovku. Mohli jsme vyhrát pořádný balík… 

Jak na vás působila atmosféra na Pardubickém závodišti?

Bylo to opravdu moc pěkné. Zjistil jsem, jak hodně tvrdý chleba mají žokejové, kteří klidně jedou osm dostihů za jediný den. To musí být hodně náročné, nejen fyzicky, ale i mentálně. Přiznám se, že jsem byl hodně zvědavý, jestli jsou dostihy tou snobárnou, kam chodí většina lidí hlavně proto, aby se ukázala. Tím, že mám rád módu, byl jsem zvědavý i na to, co se tu nosí. Sami jsme se s Danou načančali, já snad možná ještě víc než ona. Ale měl jsem radost, že tohle všechno v Pardubicích není to podstatné. Cítil jsem zde především lásku a respekt k té obrovské tradici, kterou Velkou pardubická má. I když vím, že se tu spoustu věcí upeče a domluví, tak je vidět, že dostihy v Pardubicích skutečně nejsou jen tím pozlátkem, pouhým mejdanem pro snoby. Všiml jsem si, že sem chodí lidé, kteří koně a dostihy opravdu mají rádi, znají je a sázejí na ně. 

Bylo něco, co vás při III. kvalifikaci na Velkou pardubickou překvapilo?

Asi to, jak přirozeně se mezi sebou mísili lidé na tribunách s rodinami s dětmi, které prostě přišly na koníčky a bylo vidět, jak je milují a učí to přirozeně i další generaci. Bál jsem se okázalé snobárny, kdy lidé víc koukají na to, co máte na sobě, než jaký dostih se koná a který kůň právě běží. To se naštěstí vůbec nepotvrdilo. Cítil jsem tu prvorepublikový, až „saturninovský" punc elegance, který bychom rozhodně neměli opouštět.     

A kde vlastně teď aktuálně vězí „Genius smíchu", ocenění, které jste v Pardubicích v roce 2015 získal na GRAND Festivalu smíchu?

Myslíte, jestli se neztratilo? Musím říct, že to pro mě tehdy byla velká pocta. Předtím Cenu genia smíchu získávali velcí komici o dvě generace starší. Člověk to pak docenil i v těžkých covidových či postcovidových dobách. Bylo fajn, že jsem pak mohl do Východočeského divadla přivézt mou práci z Městských divadel pražských, kde jsem teď v angažmá. Naposledy jsme tu byli s Revizorem, v němž účinkuje i Pavla Tomicová, což je takové lehké déjà vu té hradecké éry. Opět jsem si uvědomil, jak rád jsem Východočechem, byť nyní působím v mé milované Praze, ve městě, které tolik obdivuji a které mě rozvíjí. Ale v poslední době cítím jakýsi sentiment po mém rodném kraji. Mám dojem, že východočeské publikum je mi daleko bližší než to pražské. Dobýt Prahu je asi i těžší, protože je rozmařilejší, chladnější a prosadit se zde s vřelostí, kterou člověk u divadla požaduje, není vůbec lehké. Když přijedu do Klicperáku nebo v posledních letech i do pardubického divadla, tak mám opravdu pocit, že jsem mezi svými. 

Jak se to na vás projevuje?

Když byly na repertoáru Klicperova divadla moje hry Jedlíci čokolády a Velká mořská víla, slíbil jsem jednomu malému chlapci, že napíšu ještě třetí hru, aby šlo o trilogii. Pak jsem byl rád, že jsem ho od té doby nepotkal a poté v Hradci i skončil. Když jsme teď měli derniéry obou těchto titulů a já viděl tu euforii, která tam panovala, tak jsem se najednou rozhodl, že třetí díl bude a že slib, který jsem tomu chlapci tehdy dal, dodržím. Sám od sebe už jsem to ani nečekal. Ale nyní je tento titul v dramaturgickém plánu Klicperova divadla a premiéra by měla být v březnu roku 2024. Beru to jako návrat ke kořenům a doufám, že brzy po hradecké premiéře se objeví také v Pardubicích.

Autor: Tomáš Dvořák
Foto: David Drábek Facebook