Z bankéře všeobecnou sestrou? Proč ne. Chtěl jsem dělat něco, co mi bude dávat smysl, říká Jan Doležal

Pardubice – Životní cesty nebývají přímé a Jan Doležal z oddělení klinické a radiační onkologie Pardubické nemocnice je toho důkazem. Už téměř pět let namísto klientů banky pečuje o pacienty s onkologickým onemocněním. A neměnil by.

Po střední škole se zaměřením na hotelnictví a turismus do banky a následně do nemocnice. Jak se taková profesní cesta přihodí?

Je pravda, že do zdravotnictví jsem se dostal trochu větší oklikou. De facto hned po maturitě jsem začal pracovat v bankovnictví, kde jsem působil 12 let na různých pozicích od osobního bankéře až po korporátní bankovnictví, kde jsem měl na starosti firmy s obratem do 100 milionů ročně. Ta práce mě ze začátku bavila, myslím, že jsem v ní byl i úspěšný, ale po letech jsem se začal sám sebe ptát, jestli mi to všechno dává smysl. Chci být neustále v tomhle kolotoči? Chci být pořád mezi mlýnskými kameny klientů a vedení banky? Nakonec jsem si řekl, že zkusím dálkově vystudovat něco, co nebude mít s bankovnictvím vůbec nic společného. Abych uměl taky něco jiného.

Takže jste se rozhodl pro zdravotnické vzdělání?

Vůbec ne. Vždycky mě bavila chemie, proto jsem si nejdřív jsem dal přihlášku na technickou chemii, ale obor nakonec neotevřeli. No a jediné, co se dalo studovat dálkově a nemělo to nic společného s managementem nebo matematikou, byla pardubická Fakulta zdravotnických studií, obor všeobecná sestra. Tak jsem o tom tak přemýšlel, a nakonec jsem si řekl, že za zkoušku nic nedám, přerušit studium nebo skončit můžu vždycky. Ale už po prvních dvou měsících jsem věděl, že to je něco, co chci studovat dál a co mě bude bavit.

Nebylo pro vás těžké přijít bez jakéhokoli zdravotnického základu na vysokou školu s tímto zaměřením?

My jsme byli první ročník studentů – nezdravotníků, kteří se mohli na tento obor dálkově přihlásit. Do té doby mohli takto studovat pouze studenti, kteří už pracovali ve zdravotnictví, respektive měli střední zdravotnickou školu. A jak je vidět, i bez tohoto základu se lze připravit na budoucí povolání všeobecné sestry. Museli jsme však absolvovat stejný počet hodin na praxích jako studenti prezenčního studia. Obětoval jsem tak všechnu dovolenou a nadělával si přesčasy, abych je mohl splnit.

A jak vzpomínáte na první hodiny v nemocnici jako student?

První praxi jsem měl na všeobecné chirurgii a byl to šok. Do té doby jsem znal nemocnici jen jako pacient, a to naprosto s minimální zkušeností, takže jsem byl jako Alenka v říši divů 🙂 Ale rychle jsem si zvyknul. V rámci praxí jsem prošel kromě chirurgie například většinou interních oddělení, chirurgické obory, gerontometabolickou JIP, Dětské centrum Veská, chrudimský hospic a další. Všechno to byly zajímavé zkušenosti.

Co vás tedy nakonec zavedlo právě na onkologii?

Na onkologii jsem měl kamaráda, který mi pomáhal při studiích, takže ten mě na toto oddělení přivedl. Plnil jsem zde každý rok prázdninovou praxi a líbilo se mi, že tady byl fajn kolektiv, zázemí bylo také příjemné a onkologie jako taková je hodně zajímavý obor, který se stále rozvíjí.

Zmínil jste, že vás na oddělení přivedl kolega. Nebyl jste tedy první všeobecnou sestrou v mužské podobě na oddělení?

Ne, celkem jsme byli tři sestry – muži.

Jak na vás, jakožto na muže, reagují pacienti? Povolání všeobecné sestry je stále dominantně ženskou profesí…

Nejvíce narážíme na to, že čeština nemá mužský ekvivalent výrazu sestra. To je největší kámen úrazu a s tím bojujeme asi všichni. Angličtina má výraz nurse, tam k tomu přistupují možná jinak, ale česká sestra, a koneckonců i německá Krankenschwester, jsou feminina a přistupuje se k nim jako k ženským povoláním. Další věcí je, že pacienti nevědí, jak mě oslovovat. Někteří mě oslovují titulem, někteří mi říkají „pane sestro", někteří „bratře". V takovou chvíli je poprosím, ať mi raději říkají sestro, to mám napsané na diplomu, a navíc nejsem člen Sokola 🙂 A také si mě pletou s doktorem.

Jak vlastně reagovalo vaše okolí, když jste se stal z bankéře sestrou?

S žádnou negativní reakcí jsem se nesetkal. Ale obecně si myslím, že velká část veřejnosti vůbec neví, co dnes znamená vykonávat profesi všeobecné sestry. Mám dojem, že panuje nějaká historická představa o tom, že sestra je někdo, kdo běhá za doktorem a dělá mu sekretářku a asistentku. Hodně lidí netuší, že máme své kompetence, že pracujeme sami bez odborného dohledu a že ošetřovatelství je plnohodnotná práce.

Vnímáte nějaké výhody toho, že jste sestra – muž?

Možná to souvisí s tím, co jsem říkal – někteří lidé berou sestry jako podřadný personál a k muži si asi tolik nedovolí. A také mám pocit, že čistě mužský nebo čistě ženský kolektiv není tak vybalancovaný jako když mají v ošetřovatelském týmu zastoupení obě strany.

Muže většinou lákají spíše oddělení, jako jsou třeba ARO nebo JIP. To vás nikdy netáhlo?

U nás možná nezachraňujeme životy v tom smyslu, v jakém se o tom dá hovořit na výše zmíněných odděleních, ale věřím, že životy našich pacientů zkvalitňujeme nebo se snažíme pomáhat lidem na ten život nahlížet jinak. Vzhledem k tomu, že jsme lůžkové oddělení, dostávají se k nám především ty komplikovanější případy. K naší práci tak patří i paliativní péče. Onkologie bohužel není vždy jen o radosti, že se podařilo pacienta vyléčit, ale je to i o tom, že mu pomáháme důstojně zemřít. I když se o smrti příliš nehovoří, nyní už vím, že odchod ze života nemusí být plný utrpení, ale lze to i jinak.

Témata, se kterými se setkáváte, jsou asi opravdu jiná než v bance…

Ano, ale nahlížím na to stále tak, jak jsem to viděl, když jsem začal studovat. Dává mi to smysl. Dává mi smysl někomu pomoct navrátit zdraví nebo, jak jsem říkal, zlepšit kvalitu života v jeho konečné fázi.

Je něco, co vás práce v onkologii naučila?

Asi umění mlčet a naslouchat. A také to, že člověk musí být hodně opatrný, protože kompetencí zdravotníka máte v rukou velkou sílu a pacientovi můžete i slovem velmi ublížit. To znamená nedělat ze sebe všemohoucího, že já jsem zdravotník a pacient teď musí dělat to, co já chci nebo potřebuji. Vždy je to o oboustranné spolupráci.

Měnil byste?

Určitě ne. Navíc mně velmi vyhovuje práce ve směnách. Nejdřív mě každý odrazoval, že budu sloužit noční, ale upřímně, po dvanácti letech, když jsem „sloužil" od pondělí do pátku, každý den končil v pět, nikdy jsem si nestihl nic zařídit a o víkendu nebo o dovolené jsem stejně myslel na rozjednané obchody, jsou pro mě směny velký benefit. A hlavně vím, že předám službu dalšímu ošetřovatelskému týmu a o pacienty je stále postaráno. Práce tak opravdu zůstává za branou nemocnice a já odcházím s čistou hlavou.

Zdroj a foto: Nemocnice Pardubického kraje