„Pardubice považuji za ztracenou mekku," prohlásil populární zpěvák Marek Ztracený

Populární zpěvák MAREK ZTRACENÝ zavítal se svým turné (je) Zpátky Tour 2025 také do Pardubic. Při této příležitosti nám ochotně poskytl rozhovor.

Co se vám vybaví, když se řeknou Pardubice?

Z poslední doby Pardubická nemocnice, kde jsem skončil po jednom z mých koncertů v hale po pádu z pódia. Ale to mi vůbec nekazí dojem z Pardubic. Mám k nim velmi silný vztah. Vždyť jen v mém týmu jsou asi čtyři lidé odtud. S kamarády z Pardubic jezdím i na dovolené. Cítím se tu maličko jako doma. Doufám, že se nikdo neurazí, že to říkám. 

Proto jsem se i těšil na koncert. Jsem rád, že na nás v Pardubicích chodí hodně lidí. V areálu u koupaliště Cihelna jich bylo přes 10 tisíc. Pardubice zkrátka považuji za ztracenou mekku.

Z Pardubic je i host vašeho letošního turné, záchranář Marek Dvořák. Jak vás napadlo ho pozvat?

Marek Dvořák je velký sympaťák. Poprvé jsme se potkali v talk show u Jana Krause, kde jsme oba byli na rozhovoru. Ještě se to pak stalo myslím jednou u Honzy Dědka, ale to už nebyla náhoda. 

Přiznám se ale, že s Markem nechodím na rozhovory moc rád. Když vypráví o tom, jak zachraňuje životy, tak je to vždycky dojemné a všichni mu tleskají. Pak si člověk říká, co má jako další host, muzikant, vyprávět. 

Na Marka jsem si vzpomněl, když jsem přemýšlel o tom, že bych na letní turné chtěl přichystat nějaký zajímavý odpolední program. Přál jsem si, aby naše poselství bylo důležitější než jen, to že se budeme bavit. V minulosti už jsme vařili, tak co teď? A napadlo mě, že bychom mohli zachraňovat životy. Tak jsem mu volal a zeptal se ho, jestli nechce jet svoje první turné. Zeptal se mě: „Kdy?" A já na to: „Celé léto." A on na to řekl jen: „Tak jo!" 

Byli jsme asi za minutu dohodnutí. Co budeme konkrétně dělat na pódiu, jsme dopředu nevěděli, vyplynulo to vlastně až při prvním koncertě v Praze. Ale mám pocit, že to funguje bezvadně. Zábavnou se snažíme mluvit o věcech, které jsou životně důležité. Spoustu z nich jsem sám ani předtím nevěděl. Tuto spolupráci s Markem Dvořákem považuji za jeden z nejlepších nápadů letošního léta.

Při této ochutnávce první pomoci se jako figurant docela nadřete. Marek Dvořák vás zrovna nešetří…

Občas mám pocit, že mě Marek trochu šikanuje. (smích) Už jsem přemýšlel o tom, jestli to nemám někomu říct. (smích) 

Ne, vážně, je to velká zábava. Marek to s lidmi umí. Samozřejmě jsem čekal, jaké to bude. Říkal jsem si, že když doktor zachraňuje lidské životy, asi pacientům moc vtipy nevypráví. Ale jsem moc rád, funguje to zatím skvěle. 

Na každé z 20 zastávek vašeho letního turné jste v plné permanenci. Určitě není legrace připravit tak bohatou zábavu pro lidi a být celý den v zápřahu a v hlavní roli…

Když to člověk všechno vymýšlí, tak má pocit, že by to mohl být dobrý nápad a sranda. Tak se rozhodne, že to zrealizuje. A pak přijde realita. Najednou si uvědomíte, že během programu, který je zhruba na 6 hodin, si pomalu ani neodskočíte. A určitě se pořádně nenajíte a nenapijete. Ano, je to náročné. Ale na druhou stranu je tam mnoho zábavných momentů. A lidé si snad naši show užívají.

Co je pro vás na letošním turné nejtěžší?

Zatím se cítím skvěle. Nejtěžší bude udržet si po celé turné funkční hlas. Když člověk hraje běžné koncerty třikrát, čtyřikrát do týdne, tak je to v pohodě. Ale tady jsem v permanenci skoro celý den. Hlasivky jsou sval a je to znát, že je to pěkný zápřah. To je jediné, čeho se trochu obávám. Možná se zeptám Marka Dvořáka, jestli by mi jako doktor nepomohl a nedal by mi nějakou tajnou léčbu. Ale jinak jsem bezedný. Když člověk vidí fanoušky, tu jejich energii, tak je to neskutečný adrenalin. Já se třeba normálně bojím výšek, ale když jsem na začátku koncertu v té šílené výšce nad pódiem a lidé nás vítají, tak mi to vůbec nepřijde jako problém. Adrenalin by se měl po těchto koncertech prodávat v tabletách. (smích) 

Jak jste přišel na nápad se „ztracenými" lavičkami, které umístíte v každém městě, kde se s turné zastavíte jako památku na tuto akci?

Napadlo mě to na Šumavě, kde bydlím. Viděl jsem tam lavičku, na které bylo něco napsáno. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Moc se mi líbila myšlenka, že je to vlastně naše poděkování městu, ve kterém jsme hráli. Taková vzpomínka. Místo, kam budu moct třeba jezdit za fanoušky. Nebo se tam budou dít různé věci. Někdo tam půjde na rande. Nebo se tam bude hrát na kytary. Přišlo mi fajn mít síť ztracených laviček a zatím se to všude jeví moc hezky. Opravdu mě to baví.

Stejně jako poznávat města, ve kterých koncertujete.

Ano. Přijet do města hodinu před koncertem, zahrát tam a zase vypadnout, to už pro mě není. Proto se vždycky jdeme projít. Udělali jsme to i v Pardubicích. Byli jsme tu na dobrém jídle, pak v jedné kavárně a prošli se kousek u zámku. Potom jsme umístili ztracenou lavičku v Tyršových sadech nedaleko zdymadla. 

A proč vlastně děláte?

Člověk má pocit, že s tím městem alespoň v ten den trochu žije. A to se mi líbí. Nechci, abychom odehráli koncert a pomalu ani nevěděli, kde jsme to vlastně byli.

Autor: Tomáš Dvořák
Foto: Tom Kalous