Naše sebrané trable hledaly na Grand Festivalu smíchu smysl života. A Josef Dvořák měl radost…

Pardubice – Kdo je skutečný padouch a kdo je pouhou obětí se zločineckými sklony? Jsou morbidní věci opravdu morbidní? Jak spolu souvisí poloprázdná urna, památný most, množící se sebevrazi a ne zrovna bystří vyděrači? O tom všem pojednávala bizarní komedie Naše sebrané trable, která byla k vidění ve čtvrtek večer na 20. ročníku Grand Festivalu smíchu.

Hra o hledání smyslu života

S nezvyklou hrou o hledání smyslu života v dnešním složitém světě z pera britského dramatika Paula Lucase zavítalo do Východočeského divadla v Pardubicích liberecké Divadlo F. X. Šaldy. 

Šlo o příběh plný dramatických zvratů a především černého humoru. Obsahoval jak detektivní zápletku, tak i silné sociální téma. V jakém světě vlastně žije otec Vaughan (Václav Helšus) se svou dcerou Hannah (Michaela Foitová), kteří kvůli věčnému nedostatku peněz musí okrádat mrtvé sebevrahy? Vždyť jsou to přece celkem slušní a dobří lidé…

Proč platí výpalné podivínským bratrům (Jakub Kabeš jako Leyton a Přemysl Hlouška jako Reg), kteří pro tento způsob výdělku mají své důvody? Byla matka Hannah skutečně tak oddaná rodině, jak by se mohlo na první pohled zdát?

Co všechno se odehrává v hlavě a srdci lehce poblázněné pošťačky Margot v podání Jany Hejret Vojtkové, jejímž hlavním smyslem života je proslavit kontroverzní most široko daleko? A proč se odhodlal k sebevraždě obchodní cestující Oliver, který však ani tento svůj záměr nedotáhl do úspěšného konce?

Dobré zprávy jako velká pohroma?

To všechno jsou otázky, které Naše sebrané trable řeší. Všem postavám se prostě lepí smůla na paty a ne a ne se z toho neradostného kolotoče vymanit. Jenže co kdyby dobré zprávy byly v konečném důsledku jednou velkou pohromou?

Na všechny postavy v příběhu je toho zkrátka moc a do jisté míry je toho možná hodně i na diváka. Řada fórů a situací je v libereckém nastudování pod režijní taktovkou Petra Palouše hodně povedených, ale také se ve hře najdou hluché pasáže, které zbytečně ubírají na tempu této černé komedii.

Jejím patronem byl oblíbený herec Josef Dvořák. „Kdybych neměl smysl pro humor, tak bych tu nebyl. Komik se může vyřádit, když má publikum a to pardubické mě má zjevně rádo. Ještě jsem nic neudělal a už mě vytleskalo,“ narážel s úsměvem na vlídné přijetí Josef Dvořák. „Já jsem tak záhadně vtipný. Občas se některým věcem směju sám, i když se jim nesměje nikdo z mého okolí. Ale já se bavím,“ svěřil se principál úspěšné divadelní společnosti.

Jak se správně chovat v hledišti?

„Na humoru nic není. Je dobře, když se člověk nebere úplně vážně a má kolem sebe krásné a sympatické lidi,“ dodal Josef Dvořák. „Udělalo mi radost, že jsem byl na festival pozván. Konečně jsem nemusel divadlo hrát, ale dívat se. Akorát nikdy nevím, jak se mám v hledišti chovat a kdo to tam organizuje. Pamatuju se, že byly pořady, kdy se smálo na mávnutí,“ uzavřel. 

  •  
  •