„Hercem jsem chtěl být už od školky," říká nejmladší člen Východočeského divadla

Pardubice – Nejmladší člen pánské herecké šatny Východočeského divadla JIŘÍ HÁBA má za sebou úspěšný start v novém pardubickém angažmá. 

První role v Pardubicích: čert Janek

Jeho vůbec první rolí zde byl čert s hodností vraníka Janek v pohádce S čerty nejsou žerty. V komedii Atomová kočička na sebe upozornil především díky postavě „Mekyho" Žbirky. V inscenaci Chyťte Chaplina! si zahrál nejmladšího Chaplina. V Protokolu ztvárnil bývalého zastupitele Carpa. Ve Volání rodu si „střihl" Zvíře. V černé komedii o malém tyranovi Bang představuje hlavní roli Ralfa. Objevuje se i v oceňované inscenaci Mladý Frankenstein, která na letošním Grand festivalu komedie získala Cenu odborné poroty a titul Komedie diváků.

Která z rolí ho bavila nejvíc? Co ho do Pardubic přivedlo? Jak se s nimi sžil? Nejen na to JIŘÍ HÁBA odpověděl v otevřeném rozhovoru.  

Kdy padla volba na herectví?

Jaká byla vaše cesta k divadlu?

Hercem jsem chtěl být od mateřské školy. Dramatický kroužek jsem navštěvoval už na základní škole. A ještě k tomu jsem docházel na základní uměleckou školu. Kolem osmé, deváté třídy základní školy jsem si řekl, že to s herectvím myslím vážně. Tak jsem se na „zušce" začal připravovat na talentové zkoušky na konzervatoř. Dopadlo to dobře. Po konzervatoři jsem se přihlásil na JAMU, ale tam jsem nevydržel. Dostal jsem nabídku jít do angažmá do Slezského divadla v Opavě, kde jsem strávil dva roky. 

Do Pardubic šel kvůli vztahu

Proč jste se rozhodl pro pardubické angažmá?

Do Pardubic jsem chtěl, protože jsem si tady našel vztah. Když jsem do Východočeského divadla napsal poprvé, tak to tenkrát nevyšlo. Potom pořádalo konkurz liberecké divadlo. Když jsem na něj přijel, zjistil jsem, že na něj dorazili i zástupci z Východočeského divadla. Jakmile jsem se dozvěděl, že si také chtějí někoho vybrat, okamžitě jsem celý liberecký konkurz stočil na Pardubice. V jednu chvíli už mi šéfka činohry libereckého Divadla F. X. Šaldy Kateřina Dušková musela říct, jestli si uvědomuji, že jsem přijel na konkurz do Liberce. Ale já stál hlavně o Pardubice, tak mi přišlo hloupé, abych to nepřiznal. Jsem moc rád, že to nakonec dopadlo a nastoupil jsem do Východočeského divadla.

Sny se postupně plní

Vaší první rolí v pardubickém angažmá byl čert Janek v inscenaci S čerty nejsou žerty.

Ano. S odstupem času mi to přijde vtipné. Když jsem byl v Pardubicích v září roku 2023, viděl jsem dramaturgický plán Východočeského divadla. Přišlo mi hezké, že je v něm pohádka S čerty nejsou žerty. Říkal jsem si, že by bylo fajn, kdybych si někdy zahrál Janka. Tehdy jsem ještě ani neuvažoval o tom, že bych do Pardubic šel do angažmá. A pak mě životní cesta dovedla až sem a tu roli získal…

To je skvělé, že si takhle plníte sny…

Ano, asi je mi někým nahoře přáno. Ale samozřejmě se snažím jít tomu naproti.

Film jako vánoční klasika

Znal jste filmové zpracování pohádky S čerty nejsou žerty?

Pohádku S čerty nejsou žerty mám moc rád. Je to vánoční klasika, kterou jsme si vždycky u nás doma pouštěli, když byla v televizi.  

A co postava čerta Janka?

Když se jako mladý herec podíváte, co byste v této pohádce mohl hrát, vyjde vám buď Petr Máchal nebo čert Janek. Vzhledem k tomu, že v pardubickém souboru je Štěpán Pospíšil, bylo mi asi typově jasné, na jakou postavu se víc hodím. Role Janka mi je bližší. Přestože na filmovou verzi hodně odkazujeme, není to tak, že bychom se ji snažili kopírovat. Díky tomu, že máme před sebou na jevišti živého diváka, můžeme si roli trochu přizpůsobit. Chtěl jsem, aby Janek měl blíž k dětem, které často na toto představení chodí, a ony zase k němu. 

Divadlo pod širým nebem zpestřením

Představení S čerty nejsou žerty hrajete jak v kamenném Městském divadle, tak i v plenéru na vyhlídce hradu Kunětická hora. Jak berete divadlo pod širým nebem?

Nevadí mi. Je to vždycky milé zpestření. Ale přiznám se, že většinu roku bych v plenéru hrát nechtěl. Všechno je tam větší než v divadle. A hlavně nám v plenéru chybí to zázemí, které máme v kamenném divadle.

Je pravda, že ve své roli Janka se pod Kunětickou horou dost naběháte…

Je to tak. V této verzi mi přijde, že se naběhají všichni. Možná to není na první pohled vidět nebo to snad umíme docela hezky skrýt. Ale věřte, že v zákulisí je to také docela peklo.

Jako Zvíře může dělat divnosti

Kromě Janka v představení S čerty nejsou žerty jste měl v Pardubicích štěstí na hodně pestré role. Která vás osobně nejvíc naplňuje?

Hodně mám v hlavě roli Zvířete v inscenaci Volání rodu. Už zkoušení pro mě bylo velmi netradiční a zajímavé. Přiznám se, že tomuto stylu divadla moc nerozumím. Kolikrát jsem měl během zkoušek problém porozumět tomu, co se po mně chce a kam vlastně směřujeme. Na druhou stranu je skvělé, že mi tato role umožňuje vlastně všechno. Proto mě moc baví. Můžu v ní dělat divnosti. Nechci říkat, že k této postavě mám blízko, ale oslovila mě tím, jak jsem si k ní musel hledat cestu.  

K mým oblíbeným postavám patří pan Carp v inscenaci Protokol. A samozřejmě mě teď velmi naplňuje a zároveň trápí Ralf Bang v naší novince Bang.

Představení Volání rodu je u diváků vnímáno poměrně kontroverzně.

Osobně mi přijde, že z představení jde nějaká energie. Nemyslím si, že by bylo špatné, naopak z něj mám dobrý dojem. Přiznávám, že to není úplně můj styl divadla, ale to je v pořádku. Divadlo přece má nabízet různé žánry a možnosti. 

Oceňuje, když má hra příběh

Co je tím vaším divadelním stylem?

Na to asi mám malou divadelní zkušenost, abych mohl říct, jaký styl divadla je mi nejbližší. Líbí se mi, když se jde po smyslu. Když hra má příběh, kde si jako herec můžu vystavět nějaký oblouk. 

Zajímavé je, že jako herec a jako divák mám rád úplně jiné styly a žánry. Jako divákovi se mi líbí muzikál, jako herec ho moc nevyhledávám.

Co je pro vás u divadla důležité?

To, že se mohu setkávat se zajímavými lidmi. Divadlo mě stále překvapuje. Kolikrát se mi stane, že se třeba na něco netěším a pak si s odstupem času řeknu, jak to byla skvělá práce, která mě bavila. Myslím, že nejdůležitější není u divadla žánr, ale to, s kým člověk pracuje.

Každá role byla žánrově jinde

Ale žánrový rozptyl jste měl ve své premiérové pardubické sezoně velmi příjemný…

To ano. Bavilo mě to hodně. Každá role byla žánrově úplně jinde. Trošku jsem měl pocit, že se v některých momentech vracím zpátky na školu. Dělal jsem si herecké etudy sám pro sebe a otevíral se novému. 

Co vás na divadle baví nejvíc?

Energie na jevišti. A to nejen s kolegy. Ale i to, že člověk vnímá diváka. 

Na roli se dá pracovat i po premiéře

Baví vás víc zkoušení nebo přímo hraní?

To má různé fáze. Vždycky se těším na čtené zkoušky. To je moment, kdy se poprvé sejde celý inscenační tým a vysvětlí nám, jak nad celou hrou přemýšlí. To je fajn, že člověk může nasávat. Ve vysvětlování byl úžasný například režisér Zdeněk Dušek, který pro Východočeské divadlo napsal a zrežíroval hru Chyťte Chaplina! 

Pak přichází proces zkoušení, kdy se člověk snaží situace nějak aranžovat. Tuto část zrovna moc v lásce nemám, ale k herecké profesi to patří. Potom přijde generálkový týden. Člověk má trošku nervy, co z představení vznikne. A najednou se to všechno pospojuje. Scéna, kostýmy, herecká práce. V jediném týdnu se vše ohromně posune dopředu. To mám moc rád. 

Poté se odehraje premiéra. Ale ani tou celý proces nekončí. I pak se dá na roli pracovat. Neříkám, že si člověk může znovu vymýšlet nějaké věci od nuly. Ale řekne něco trošičku jinak a kolega nebo divák nějak zareaguje. Díky tomu se představení posune zase někam dál. To je také zajímavé. 

V Pardubicích je zatím moc spokojený

Máte za sebou první divadelní sezonu v pardubickém angažmá. Jak ji hodnotíte?

Jsem tady zatím moc spokojený. Mám pocit, že jsem se v Pardubicích etabloval, že jsem se tu s lidmi nějak sžil a spřátelil, což je pro mě důležité. Myslím si, že kolektiv je ve Východočeském divadle velmi profesionální. Je skvělé, že jsme spolu schopni partneřit na jevišti, přestože máme třeba různé pohledy na divadlo. A je fajn, že ty pohledy jsou různorodé. Můžeme se vzájemně obohatit, i když třeba spolu nemusíme ve všem nutně souhlasit. 

V minulosti jste ztvárnil jednu z hlavních rolí v seriálu TBH, který byl vůbec prvním natáčeným pro web České televize. Jak to máte s natáčením nyní?

Je pravdou, že během maturitního ročníku jsem točil docela dost. Odbyl jsem si další splněný sen a od té doby po tom nějak neprahnu. Momentálně jsem opravdu usedlý v divadle a vůbec mi to nevadí.

Samozřejmě neříkám, že když přijde občas nějaký casting, že bych se nesnažil. Člověk nikdy neví. Pokud by mi přišla nabídka na nějaké natáčení, budu jedině rád. To, že jsem momentálně spokojeně usedlý v divadle a po natáčení zas tolik neprahnu, ještě neznamená, že bych takovou možnost odmítl.  

Co v Pardubicích chybí?

Jak na vás působí Pardubice?

Pardubice jsou krásné město. Jen občas mi přijdou na můj vkus trochu nudné. Když jsem žil v Ostravě, měl jsem pocit, že se toho tam dělo vždycky hodně. Ale možná je to tím, že jsem tam dospíval, byl na střední škole, našel si tam kamarády, kontakty a strávil tam sedm let svého života. V Pardubicích jsem kratší dobu a až si víc rozšířím kontakty a známosti, tak možná ten můj současný pocit zmizí. Na druhou stranu mě teď divadlo zaměstnává tak, že nemám čas se nudit.

Co vám v Pardubicích chybí?

Chybí mi tu víc venkovních podniků, které by byly třeba někde v parku. Ideálně v docházkové vzdálenosti od centra, ale mimo zástavbu. Mohlo by se tam scházet hodně lidí, venku by byla vytažená lehátka, člověk by se mohl s někým potkat a pobavit. Uvítal bych i večerní podnik, ve kterém by se dalo rozumně posedět, mohla se v něm vytáhnout kytara a dalo se tam zpívat a hrát. Občas nám pro tyto účely poslouží Divadelní klub, ale někdy bych rád zavítal i mimo divadelní prostředí. 

Autor: Tomáš Dvořák – Pardubice ŽIVĚ
Foto: VČD