„Pokusy o rozdělování společnosti jsou nástrojem štváčů a manipulátorů,“ říká Tomáš Klus

Pardubice – Tomáš Klus v Paláci Pardubice! Toto poměrně netradiční spojení přinesla autogramiáda charismatického kumštýře, který ve městě perníku propagoval nejen své tři zpěvníky, ale také CD Klusymfonie a stejnojmenné turné s Janáčkovou filharmonií Ostrava. To bude hostit v úterý 3. prosince 2019 od 19:30 hodin pardubická Enteria arena. Nejen o tomto projektu jsme si s Tomášem Klusem povídali v exkluzivním rozhovoru pro Pardubice Živě.

Kromě koncertů jste se v Pardubicích v minulosti objevil například jako herec v doprovodném programu Grand Festivalu smíchu ve Východočeském divadle. Co se vám vybaví při vzpomínce na tento region?

Reklama

Rádi tady hrajeme na Kunětické hoře na festivalu Hrady CZ. Tím, že jsem z Třince, tak se mi hodně vybavuje také hokej, což samozřejmě teď nemůžu asi moc zmiňovat…

Tak, svého času měla spoustu pardubických hokejistů v Třinci velké úspěchy…

No, právě proto tak malinko mlžím. Ale teď už tomu nerozumím, v tuhle chvíli se mi to trošičku plete s fotbalem, takže to je v pohodě. Já mám Pardubice rád. Kousek odtud žije spousta mých dobrých kamarádů, takže mě to sem vždycky nějak příjemně táhne a pak se mi nechce odjíždět.

Jsme na autogramiádě, což asi není úplně vaše obvyklá akce, že?

Reklama

Vlastně je to zcela výjimečná situace. Děláme je jenom v rámci zpěvníků, které jsou tři. A u toho prvního jsme autogramiády ani neměli. Ale pak nám řekli, že je dobré to dělat, tak to děláme, protože věříme lidem. Jinak máme autogramiády po každém koncertě. Ten, když to tedy není Klusymfonie, tak trvá zhruba 2, 3 hodinky a pak další 2, 3 hodinky máme autogramiádu. Takže my si to vynahrazujeme na koncertech.

Jak se cítíte v prostoru nákupního centra?

No, je to svým způsobem dost bizarní, ale já to mám rád, když je člověk vytržen z nějakého svého běžného denního kontextu. S prostorem nákupního centra je spojený i jeden můj zážitek, který jsem zažil poté, co jsem se poprvé v životě rozhodl být týden ve tmě. Tehdy jsem prožil spoustu zajímavých vnitřních procesů. Když mě pak moje maminka vyzvedla, říkala, že vypadám strašně a že mě vezme na jídlo a vzala mě právě do nákupního centra. A já jsem po tom týdnu v absolutní tmě najednou vešel do naprostého brutálu. A říkal jsem si: Ty jo, my jsme fakt hustí, jako lidi. Co jsme si všechno vybudovali a kolik potřeb máme a potřebujeme je všichni ukojit… A ony se nenechají odbýt!

Co s tím?

No, myslím si, že je zapotřebí především šetrnosti a „vědomého“ konzumu, což je takový můj terminus technicus. Já nemám nic proti tomu, abychom se měli dobře. Dokonce si myslím, že si to zasloužíme, protože hodně pracujeme, hodně myslíme, hodně věcí se okolo nás děje. Ale podle mě je dobré, tak jako známe rodokmeny různých potravin, které konzumujeme, abychom znali i rodokmeny různých elektrických spotřebičů, které někde vznikají a někde zanikají. Je fajn mít tu cestu zmapovanou, aby si člověk dvakrát rozmyslel, než tu žehličku vyhodí. Anebo ji může také opravit… Takže já se snažím pomáhat hodně lidem, kteří dělají takové projekty, při nichž se právě využívá vlastně už odpad k tomu, že se z něj dělají hezké designové prvky pro moderní domácnosti. Proč? Protože si myslím, že je to hudba budoucnosti.

Jaký tedy je váš recept?

Toho odpadu už je strašně moc a dá se využít. Součástí „vědomého“ konzumu je podle mě také uvědomění si toho, že nabídka určuje poptávku a tou poptávkou jsme my. My určujeme to, co je nám dodáváno, takže když se budeme zajímat a budeme chtít věci, které pocházejí z toho „vědomého“ konzumu, tak se může ledacos změnit. My žijeme v takových těch mantrách, že jedinec nemůže nic změnit. S tím ale já nesouhlasím, protože každý člověk může v dosahu svých rukou nebo v dosahu svého hlasu nebo v dosahu svého signálu měnit svět tím, že se ozve. Nejhorší je mlčet.

Máme se dobře, podle vás?

Máme se určitě dobře. Náš problém netkví v tom, že bychom si to neuvědomovali. Už, když člověk vejde do nákupního centra, tak si to přece musí uvědomit. Ale my spíš nedokážeme uznat svou cenu a nejsme na sebe moc hrdí. Z toho pak plyne právě to, že se snažíme ty odměny lepit hmotně, ale ten pocit zadostiučinění a ten pocit štěstí, ten není nikde mimo nás, ten je uvnitř. A ten se dá jenom uvědomit. Dost často je to v takových těch nejobyčejnějších situacích, kdy člověk jenom sedí, je třeba unavený a najednou se kouká, jak okolo něj pobíhají jeho děti. Anebo prostě jenom děti a řekne si: Aha, vždyť je všechno v pořádku, nelétají nad námi rakety, můžeme si říkat, co chceme, můžeme jet, kam chceme, netrpíme hladem… Když se na to člověk podívá střízlivýma očima, tak ještě před 50 lety půlka planety umírala na hladomor a teďka půlka planety umírá na přejídání. Takže si myslím, že se máme až moc dobře.

Když se ještě vrátíme k 17. listopadu, tak, jak na vás celý ten víkend plný připomínek 30 let od sametové revoluce zapůsobil?

Já, když jsem 17. listopadu přijel večer domů, tak moje žena na mě koukala a říkala: Takhle rozzářeného jsem tě viděla naposledy snad u porodu. A je fakt, že my jsme 17. listopadu trávili hodně času diskusemi se studenty a já jsem v klidu, že náruč budoucnosti našeho národa je nejenom otevřená všemu možnému a všemu novému a všemu cizímu, ale především má vizi. A to je to, co si myslím, že minimálně třem generacím, jichž jsem součástí i já, chybělo. Ti mladí prostě vědí, co chtějí, vědí, že se potřebujeme otevřít světu, že v dnešní době už nějaký lokální patriotismus nebo nějaké vlastenectví, v tom smyslu, že člověk musí bránit své hranice, je už „over“. Protože dneska pro nás není problém dát si k snídani mango a na oběd si zajet do Londýna. Ten svět je už dávno zmenšený a my se musíme naučit žít spolu. A jakékoliv tendence a pokusy o rozdělování společnosti na základě nějakých jinakostí jsou nástrojem štváčů a manipulátorů, kteří nás prostě nutí zapomínat na tu nejzákladnější věc. A tou je to, že právě ta jinakost, že jsme každý jiný, je naším největším bohatstvím. Tím, že máme každý jiný úhel pohledu na svět, tak to je to, co bychom měli spolu sdílet. Jen díky tomu pochopíme tu variabilitu, tu pestrost boží nebo já nevím čeho, jak to kdo chce nazývat. A hlavně, když budeme spolu mluvit, tak se dozvíme, že tady na tom světě chceme všichni to samé, že chceme milovat a být milováni, žít v harmonii s rodinou. Tak… Je to jenom na nás, tak buďme!

A jak dlouho podle vás bude trvat ta proměna české společnosti?

Taková první velká proměna přijde v roce 2021 a do 20 let tady máme velkou harmonizační změnu.

A to víte nebo to tipujete?

To jsem teď střelil. Přijde mi to takové hezké, dát nějaké konkrétní datum. Bude to okolo 6. února, ve 14:32 hodin.

Pojďme k vašemu chystanému turné Klusymfonie. Na co se vaši fanoušci mohou těšit? Předpokládám, že koncert s kapelou a koncert se symfonickým orchestrem je i pro vás asi velký rozdíl, že?

No, je to obrovský rozdíl! Hlavně v tom, že najednou to můžu pokazit 70 lidem, zatímco běžně to můžu pokazit 4, což ještě člověk psychicky zvládne. Ale před tou klusymfonickou částí mého života jsem docela připokakaný, protože se vyskytuji na jevišti s lidmi, kteří jsou všichni mistři svého oboru. Za to jsem šťastný a samozřejmě takové lidi mám i v kapele, ale teď jich na tom jevišti bude opravdu velká přesila. A já jsem nesmírně pyšný na celý ten počin, a to říkám s plnou pokorou. Já jsem dodal písničky, ale Honza Lstibůrek udělal jejich aranže naprosto fantastickým způsobem. Celý ten crossoverový projekt je velmi netradiční v tom, že s kapelou tam hrajeme tři nebo čtyři písničky a zbytek je opravdu jenom na mě a na ostravské filharmonii. Ta je fakt skvělá! Mám z ní velkou radost, protože funguje naprosto báječně! A jsou to kumpáni, jak se říká. A myslím si, že ta kombinace té intimity s pompézností toho orchestru je dechberoucí a že to může v člověku zanechat stopu. Já jsem se snažil ty písničky vybírat tak, aby co nejlépe vystihovaly nějakou atmosféru. Jsem písničkář, a tak je pořád pro mě stěžejní autenticita, ať již v civilním nebo v tom profesním životě. A i každou písničkou, každou deskou, každým koncertem chci něco předat lidem, protože mám pocit, že v tom písničkářství jde především o sdělení. Proto i ten playlist je zvolený tak, abychom si porozuměli, o čem je řeč. Je důležité jednak spolu mluvit a naslouchat si, to je podle mého nejdůležitější. Občas máme takové tendence, že do těch dialogů nastupujeme s tím, že už během toho, když nám někdo něco říká, tak už nabíjíme argumenty. A dost často se stane, že přeslechneme to, že si třeba myslíme stejné věci, jenom je pojmenováváme jinak. Je doba naslouchání, 21. století je století dialogu. Říká to Jeho Svatost Dalajláma i papež František. Vzácná shoda…

Koncerty populárních umělců se symfonickými orchestry jsou teď hodně populární. Myslíte si, že jde o nějakou módní vlnu nebo čím to je? Jak jste k tomuto projektu dospěl vy?

Já si myslím, že to je hlavně proto, že to je prostě hezké! A každý interpret, i když se k tomu třeba nejdříve staví skepticky nebo má strach, jako v mém případě, tak v momentě, kdy se uslyší poprvé s filharmonií, tak tomu propadne a chce dělat těch koncertů co nejvíc. Na druhou stranu se domnívám, že je moc dobře, že se tímhle způsobem popularizuje i vážná hudba. A to především z toho důvodu, že vážná hudba je pramatkou veškeré hudby, kterou my dneska konzumujeme. Ten kontakt s ní člověka zpokorní, vrátí ho víc ke kořenům. A já věřím, že když se člověk dostává ke kořenům, tak se především dostává k sobě. A u mě osobně se to vážné hudbě povedlo. Já jsem ji teď začal poslouchat opravdu velmi intenzivně. 

Foto: Facebook Tomáš Klus

  •  
  •  
Reklama